4. část

Anna Banfyová odkázala svůj majetek dcerám Anně a Aleně. Bezprostředně po smrti matky se obě sestry dohodly na rozdělení dědictví: koryčanské panství (to znamená městečko a tvrz Koryčany, Cimburk, Jestřabice, Blišice, Leskovec a díl Mouchnic) připadlo Aleně, která se zavázala Anně vyplatit odstupné šestnáct tisíc zlatých. Alena dále převzala všechny finanční pohledávky: zavázala se zaplatit veškeré dluhy a naopak mohla volně nakládat s penězi získanými od věřitelů. Rovněž přislíbila zajistit důstojný pohřeb své matce, který ještě nebyl vykonán. Smlouva byla uzavřena 10. července 1603 na tvrzi v Koryčanech.
Alena byla provdána za Jana Horeckého z Horky. Gabriel Horecký z Horky (zřejmě syn Jana Horeckého a jeho první manželky Kateřiny Zoubkové ze Zdětína) dokoupil roku 1611 celé panství (díl již zdědil) od Filipa staršího Borynského z Roztropic a na Nechvalíně a Adama Martínkovského z Rozseče a na Střílkách, kteří majetek coby poručníci spravovali po Alenině smrti. Panství se tak dostává do rukou Horeckých z Horky, kteří ho drželi po čtyři generace a více jak sto let. Antonín Emerich Horecký z Horky o koryčanské panství přišel roku 1714 v exekuci (novou majitelkou se stala Marie Regina Bertoletti von Barthenfeld, rozená svobodná paní von Waffenberg), avšak později opět získal finanční prostředky a celé zboží roku 1733 koupil zpět. O devět let později, roku 1742, se majitelem koryčanského panství (a tím i menší části Mouchnic) stává Karel Josef svobodný pán Gilern. Gillernové si ponechali panství více jak půl století. Kristián svobodný pán Gillern odkázal roku 1793 svůj majetek dceři Marii Josefě provdané svobodné paní Muench von Bellinghausen. V 19. století se majitelé panství rychle střídají: roku 1846 získal celý majetek Salomon Mayer svobodný pán Rotschild, o pět let později se novými vlastníky stávají Vilém Figdor a Heřman Wittgensteinovi. Dále držel panství Ferdinand a Karel hrabata Trautmannsdorf - Weinsberg (do roku 1899) a Ludvík Wittgenstein. Po jeho smrti 23. března 1925 došlo k rozdělení panství: polovinu dědila Marie Salzerová - Wittgensteinová, druhou část pak Hermína Mareschová - Wittgensteinová.

x x x

V roce 1578 obdrželi obyvatelé bučovické části obce pozoruhodné privilegium od Jana Šembery Čemohorského z Boskovic a na Bučovicích. Stojí za to uvést dokument v plném znění. Až dosud nás totiž prameny informovaly výhradně o osudech majitelů Mouchnic, o představitelích šlechtického stavu. O existenčních starostech prostého lidu se nedovídáme nic nebo jen velmi málo. Nyní je to poprvé, kdy se setkáváme s životní realitou poddaných. Rozsah výsad jasně ukazuje, co bylo pro obyčejného vesničana konce 16. století ve vztahu k vrchnosti důležité, jaké úlevy mohly zjednodušit nebo usnadnit zápas o lepší budoucnost. ,Já Šembera Černohorský z Boskovic a na Bučovicích, pán a pravý dědic panství Bučovského a vsi Mouhnic se svými erby, budoucími potomky, pány a držiteli téhož panství nadepsaného, oznamujíc tímto listem všem, tak nynějším jako budoucím, kdež jej uzří nebo čten budou slyšeti, že jsou předstoupili přede mne opatrní rychtáři a starší všecka obec ze vsi Mouhnic, kteří k panství mému svrchu psanému náležejíc poddaní moji věrně milí zprávu vydávajíc, kterak před lety minulými nějaké nadání od předků mých, aby svobodně v lesích mých v Mouhnicích sobě dřeva ku palivu i k stavění a pruty ke pletání sekati a dobytek svůj pásti dáti mohli, a že by jim to dopuštění Božího ohněm zkaženo býti mělo, však svědky hodnověrnými prokázati nemohli, při tom mě snažnými prosbami za to jsou žádali, abych jim takovou svobodu zase pustil a potvrzení listem pod pečetí své na to dal. I prohledávajíc na jejich takovou snažnou prosbu jim jsem to odepříti nemohl, nýbrž ze zvláštní lásky též i svým jistým úmyslem a vědomím povolil jsem a tímto listem povolím týmž Mouhnickým, poddaným svým, aby sobě dřeva ku palivu, stavění, pruty ke pletání podle slušnosti v týchž místech, kde se jim od polesného mého anebo od hajných mých mouhnických ukázáno bylo sekati, též i dobytky své bez mé škody tolikéž v těch místech, a pokud jim ukázáno pásti dáti mohli, však na ten způsob, aby mně i erbům mým i budoucím potomkům pánem a držitelem téže vsi Mouhnic za takové svobody každého roku nyní i časy budoucími každý rok po osmi groších a podsedník po dvou groších bílých platiti má, a to rozdílně, totižto při svatém Jiří polovici a při svatém Václavě druhou polovici, počnouc hned při sv. Jiří léta 1579, nejprv příštím, a jestliže by se kdo toho platu zbraňoval anebo nedával, budeme moci jimto takovou svobodu odníti a v nic obrátiti. Tomu na svědomí a pro lepší toho jistotu pečeť svou sem s jistým mým vědomím pověsiti jsem vzkázal, jenž jest psán a dán na Bučovicích v sobotu svatého Jiří léta Páně 1578 počítajíc. " Pro Jana Šemberu to byl jen malý ústupek, který ekonomiku jeho velkého panství nikterak neovlivnil. Ostatně právě za jeho působení byly roboty v Bučovicích neobyčejně tuhé, protože po Šemberově smrti se představitelé městečka odhodlali požádat Maxmiliána z Lichtenštejna o snížení robot.
Výše zmíněné privilegium platilo bez větších změn až do roku 1747, kdy bylo ustanoveno, že půlláník obdrží osm starých sáhů dřeva, čtvrtláník pět sáhů, chalupník tři sáhy, menší chalupník jeden a půl sáhu dřeva. Ještě později se sedláci této výsady zřekli za jednorázovou sumu 400 zl. v obligacích, domkaři pak dostávali devět, čtyři a půl nebo tři metry tvrdého dřeva.
Na počátku 17. století bylo v bučovické části pouhých devatenáct domů. Útrapy třicetileté války se obce příliš nedotkly: na rozdíl od některých jiných vsí, kde zaniklo až 80% usedlostí, zpustly během vojenských operací pouhé čtyři domy (jedna usedlost s výměrou nad jeden lán, dva domy s výměrou od půl do jednoho lánu a jeden domek bez polí). Později ještě zpustla jedna usedlost s výměrou od půl do jednoho lánu, protože její majitel zemřel. V bučovické části Mouchnic tedy zůstalo obydleno čtrnáct domů (jedna usedlost s výměrou nad jeden lán, osm usedlostí s výměrou od půl do jednoho lánu, tři usedlosti s výměrou do půl lánu, dva domy bez polí).